Reklamace vytrženého zubu

Občas je zajímavé sundat si sluchátka a poslouchat co se děje v okolí. Tentokrát trpění u zubaře se zajímavými lidmi.

Většina tohoto příběhu není moc příjemný (alespoň pro mě), jelikož se jedná o příběh bolavého zubu.

Kdo z nás se netěšil na prodloužený víkend, který se stráví s rodinou a alespoň se trochu vykompenzuje čas trávený v práci. Tak tomu bylo i u mě. Dva státní svátky před víkendem dávají dvojitou šanci něco vymyslet. V hlavě bylo několik plánů, ale tělo chtělo využít chvíle volna jen a jen pro sebe. Začalo to bolestí celého těla a všech kloubů. Postupně to přes bolest hlavy přešlo jen do bolesti spodní čelisti. Tím bylo jasné co je za touto otravou skryto. Jediná nevyrostlá osmička.

Rozhodnutí co s tím byl jasný ihned. Hlavně ne na zubní pohotovost, jelikož tam mě s nevyrostlou osmičkou pošlou domů nebo mi to zkusí s nejistým výsledkem vyřešit (ne, nechci se tímto dotknout zubařů sloužící na zubní pohotovosti, ale jsou zákroky, které by měli dělat specialisté). Přežít víkend v jakémkoli stavu a v pondělí ráno vyrazit na Karlák, kde mě toho snad zbaví - neodjedu aniž bych si o to nepopral. Na internetu jsem si našel stránky, abych věděl otevíračku a co s sebou. Jako většina lidí jsem do vyhledávače zadal "zubní karlovo náměstí". V informacích pro pacienty popsáno, že se snaží s akutním problémem vždy něco udělat.

Pondělí 3:00 nejde spát, bolest je stále velká, ale už se to blíží, vlak 6:32 je ideální spoj. Nač taky jezdit autem, když počítám s oblbováky. V 7:23 jsem na místě a  jdu si na elektronický systém vzít pořadník - Pořadové číslo 803, 0 pacientů před vámi se stejným požadavkem.  Zde proběhli tři rychlé věty: "Dobrý den, máte s sebou žádanku?" "Dobrý den, ne, byl státní svátek a víkend a jedu rovnou k vám s akutním problémem." "Bohužel, bez žádanky vás nepřijmeme, na shledanou." Wau... Tak tohle jsem nečekal, co teď? Můj zubař otevírá až v osm, ale co když má dovolenou? Na stránkách nic nepíše, ale to tam neměl ani loni, když dovolenou měl. A tak se vydávám na pouť do neznáma, která při dobré konstelaci potrvá něco okolo tří hodin, při špatné čtyři až pět. To jsou ty periferie Prahy, kam ve špičce jede autobus dvakrát za hodinu, mimo špičku jednou.Rychle si cestou na tramvaj hledám na mobilu spojení a vidím, že mi bus z Depa odjede o 10min. Další za 40 minut. Nu co, alespoň se přiblížím co nejvíc to půjde a pak se rozhodnu co s tím, tam mi autobus jede ihned po příjezdu metra. Cestou zkouším volat mému zubaři, ale nikdo to nebere. Má dovolenou nebo jen ruce v něčích ústech? Ok, vystupuji v UHU a mám na výběr 30 min čekání nebo 2km po silnici mezi poli pěšky. Normální chůzi bych to mohl mít za 25 min. Čelist sice bolí, ale volím variantu chůze. A hle, někdo mi v ordinaci zvedl telefon. S panem doktorem domluveno, že se u něj asi tak za 30 min stavím. Cesta rychle utekla a už vidím vchod do ordinace, ke kterému někdo směřuje - jasný signál, další pacient, musím vejít s ním, abych nemusel čekat jeho dobu ošetření, předpokládám, že "předběhnu" všechny, když si jdu jen pro papír. Naštěstí šel pán pomalu a tak jsem ho zastihl u dveří. A ano, naštěstí jsem ho předběhl a po cca 5 min jsem vyřízen a odcházím s žádankou. Cesta pro ní trvala "jen" hodinu a 40min. Nyní cesta zpět. Ta nebyla už tak zajímavá a trvala +- stejně, takže o druhý pokus jsem se "přihlásil" na automatizovaném systému v 10:38 s pořadovým číslem 828, 3 pacienti před vámi se stejným požadavkem. Při pohledu na čekárnu, kde je tou dobou asi 50 osob si velmi rychle uvědomím, že 3 lidé přede mnou jsou ti, co čekají jako neobjednaní na recepci. 934,935,936,825,937,938,826,939,940,941,827,942,828 Hurá už je řada na mě. Škoda, že každé dvou číslo trvalo asi 5 minut (dvě přepážky, takže to šlo skoro symetricky). Nedozvídám se časovou prognózu, ale pouze to, že se na mě dneska ještě řada dostane. Ok, tak se posadíme na jednu z mála volných židlí. A zde nyní přicházejí situace, které jasně popisují naši společnost:

Matka a syn

Po chodbě přišla rozvážným krokem postarší paní (70+) se svým synem (40+). Od obou ignorace elektronického volání pacientů. Proč si brát lísteček s pořadovým číslem, když u přepážky nikdo nestojí. Shodou okolností nebyl nikdo ani z druhé strany, jelikož recepce měla všechny objednané pacienty vyřízené a neobjednaný přece chvíli počká. Ihned začali přes sklo hulákat, aby si zajistili něčí pozornost. "Dobrý den, máte pořadové číslo?" "Ne, my pořadové číslo nepotřebujeme, my jsme na dnešek domluvení s panem doktorem" "Pořadové číslo číslo je číslo k odbavení na recepci a potřebujete ho, aby se nepředbíhalo." "Teď tu však stojíme my, my jsme přijeli až ze Středních Čech a jsme domluveni s panem doktorem, tak mě u něj ohlašte" "Bez pořadového čísla ne, vemte si číslo a sedněte si." Tato konverzace probíhala ještě dalších 5 minut, kdy si každý trval na svém, než syn vyzvedl číslo, které po paní v okénku mrsknul se slovy "Tady ho máte." odpověď bylo očekávatelná: "S číslem se posaďte, až se rozsvítí na ukazateli, tak přijďte." Píp (zvuk toho, že sestra zmáčkla tlačítko a rozsvítilo se číslo). Hádejte čí to číslo bylo...

Matka a syn v jiném podání

Matka (30+) a syn (4+). Nejdříve proběhla podobná ignorace pořadníku, ale zde ihned na první upozornění se paní stáhla a vzala si číslo a klidně vyčkala. Výbuch přišel až v okamžiku, kdy jí paní u okénka řekla, že nejsou dětskou ortodoncií a stomatochirurgií a že se synem bude muset jít jinam, nejlépe do Krče. Nyní to budou jen věty od matky, jelikož na kartotéce jí oponovala vždy +- na stejno: "To si děláte srandu, syna bolívaj hrozně zuby a mě bylo slíbeno, že mu je tady vytrhnete", "To si vezmete na svědomí, že ho to zas chytne a bude bolet?", "Zavolejte mi pana doktora, ten si na to určitě troufne", "Co jste to za lidi, že necháte trpět dítě". Po několika minutách těchto útoků a výlevů vzala syna, který si celou dobu zcela v klidu hrál se svým plyšákem, za ruku a odtáhla ho se slovy, že doufá, že ho ty zuby teď dlouho nebudou bolet aby to nemuseli řešit.

Čtyřikrát a pokaždé jinak: Nemám žádanku...

Mladý pár (20+) "Dobrý den, přítelkyni bolí osmička." "Máte žádanku?" "K čemu, jsme tady a je to akutní." "Bez žádanky to pojišťovna neproplatí, takže by jste si to museli hradit sami." "Ale jako pohotovost ji musíte vzít." "My od roku 2011 nejsme pohotovost, ale specializované pracovište, kde bez žádanky nepřijímáme. Pohotovost je ve Spálené" "Tak to si zajdeme tam" "Můžete, ale otvírají až v sedm večer, na shledanou."

Pán (40+) "Dobrý den, mám bolest zubu"  "Máte žádanku?" "Ne, mám bolest" "Bez žádanky vás nepřijmeme, musíte si zajít za svým obvodním zubařem či obvodním lékařem a přijít se žádankou" "Tak na to vám se*u, to jděte do pr*ele, vy krá*o!" Cestou padlo ještě několik jadrných slov a do každých dveří, které potkal pán bouchnul pěstí, vstupní nakopnul nohou. Ještě s nima chtěl třísknout, ale Bramo zavírá samo a brání násilnému zavření...

Paní (40+) "Dobrý den, celou noc jsem nemohla bolestí spát, potřebuji něco udělat s osmičkou" "Máte žádanku?" "Bez žádanky vás nepřijmeme, musíte si zajít za svým obvodním zubařem či obvodním lékařem a přijít se žádankou" "To myslíte vážně?" "Ano" "Nashle" Při odchodu ještě odfrkla: "Tak to na to kašlu." (Takže to asi nebylo až tak bolavé)

Paní (40+) "Dobrý den mám problém s dásní."  "Máte žádanku?" "Ne, já ji nepotřebuju, já jsem tady na reklamaci." "Na jaké reklamaci?" "Asi před měsícem jste mi tu vzali zub a mě tam teď bolí, tak to jdu reklamovat." "Promiňte, ale nějak tomu nerozumím, co chcete reklamovat?" "To, že mě to tam teď bolí, a jelikož je to reklamace, tak mě musíte vzít ihned." "S prominutím, ale jestli vás teď po měsíci začala bolet dáseň, tak by jste v první fázi měla jít ke svému obvodnímu zubaři, s tím tady mi nic moc neuděláme, my nejsme pohotovost" "Ale ten zub jste mi zfušovali tady a já to chci reklamovat." "Já se kouknu do karty a dám vás k panu doktorovi, ale budete si muset vyčkat frontu, odhadem tak tři hodiny" "Cože, tak to v žádném případě, to si radši dojdu ke svému zubaři, na shledanou"

Pátý přístup byl vlastně ten můj, otočil jsem se na podpadku a jel jsem si pro žádanku.

Čím vyplnit čekání?

Jako většina lidí jsem byl připraven na dlouhé sezení. Knížka s sebou, ta se nevybije. Každopádně už jen to pozorování okolí bylo pro mě silnější jak ta knížka. Každou chvíli někdo rozhořčeně a na celou čekárnu vyřvával, že ještě stále čeká v čekárně a že už ho to nebaví, že je to příšerné...  Každopádně jsem šel pátrat, proč jsem si na stránkách našel, že akutní případy berou i bez žádanky a proč popis umístění na stránkách byl označen jako pavilón C, vchod AB, ale ve skutečnosti to byl pavilon A vchod A10. A ano, na první dobrou. Vyhledávač preferoval stránky Pedagogické fakulty před stránkou Fakultní nemocnice...

Srhnutí

Co mi ze všech těch reakcí i co jsem nepopsal, jelikož byly velmi podobné, vyplývá? Snažíme si vždy pro sebe získat nějaká privilegia i mimo systém. Neinformujeme se dopředu a když ano, tak asi ne dostatečně či pozorně. Nejsme připravení na odmítnutí a nejsme schopni s tím ihned pracovat - ano, předpokládám, že většina lidí to nějakým způsobem vyřešila, ale okamžité reakce byly hodně impulzivní. Žijeme v časovém presu a stresu. Nevyslyšíme své tělo, když říká, že potřebuje čas pro sebe, protože my musíme ještě udělat to a to... Zkusme se někdy i na chvíli zastavit...

P.S.: jen pro úplnost - vyndali mi dvě osmičky a pod jednou byl zánět.